Dub 102014
 

Den se probouzel do chladného jarního rána a sluníčko se snažilo zahřát zkřehlé ptáčky na stromech a dát jim naději přicházejícího krásného dne. Vzduch voněl chladným jarem přesně tak, jak jsme v tomto období předpokládali. Ten den ke mně přišla slečna nebo víla? Tak totiž vypadala. Krásné dlouhé vlnité vlasy v barvě kaštanové jí vlály při chůzi. Obličej měla jemný, vyzařovala z něho pokora a z očí přicházela spousta otázek.

„Dobrý den, jmenuji se Karin,“ představila se tato milá dívčina s úsměvem na tváři. „Přišla jsem k vám pro pomoc, teda, aspoň si to myslím,“ dodala jedním dechem a pokračovala: „Víte, léčím se a nějak se nemůžu dostat z bludného kruhu. Tak se cítím. Chápete mě?“ „Karin, pojďte, popovídáme si o tom, co vás ke mně přivádí. Věřím, že najdeme odpověď na vaše otázky.“ Usmála se, poposedla na židli blíž ke mně, snad na důkaz toho, že souhlasí a chce spolupracovat. Vybídla jsem ji tedy k vyprávění příběhu. „Tak jo, začnu. Zkusím to celé popsat, jen nevím, jestli tomu budete rozumět,“ podívala se na mě jemná víla svými hnědými kukadly, jež byly nádherné, avšak bez lesku…

„Budu naslouchat a načítat vaše energie s informacemi, s nimiž za mnou přicházíte. Zkusíme to tedy obě, souhlasíte?“ Karin se znovu usmála, rychle se nadechla, snad aby nezapomněla, co chtěla říct a začala své vyprávění. „Stalo se to před dvěma lety v Norsku. Odjela jsem studovat do Osla, chtěla jsem si zlepšit jazykovou vybavenost a tak kromě školy, kde jsem se učila nejen jazyku, ale i národním zvykům, jsem hlídala v jedné rodině dvě malé děti. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem si uvědomovala čím dál tím víc, že nemusím používat slova. I s dětmi jsem mluvila beze slov, jen jsem jim vysílala informace a ony mi odpovídaly stejným způsobem. Holčičce byl rok a půl a chlapečkovi necelé tři roky. Hráli jsme si spolu a bylo nám fajn.

Po krátkém čase jsem začala mít na hrudníku takové divné pocity jako vibrace. Myslela jsem si, že je toho na mě moc, a tak jsem šla do čínského centra na masáže a myslela si, že si tam odpočinu. Při druhé či třetí masáži jsem se i s masérkou ocitla… No, jinde… Asi v jiné dimenzi, jak jsem se potom dozvěděla. Ta paní se to prý teprve učila a nepočítala s tím, že budu tak dobré médium. Já jsem potom začala slyšet nějaké hlasy a vidět divné obrazy.“ Karin se na mě zdlouhavě zadívala, jestli jí rozumím. Úsměvem jsem ji pobídla k pokračování. Nadechla se tedy a vyprávěla dál. „Ocitla jsem se tak na místní psychiatrické klinice, kde mi dali na uklidnění nějaké léky a po pár dnech mě propustili domů. Vrátila jsem se do té rodiny k dětem, ale moje vjemy se nečekaně vrátily, navíc je doplnily ještě vidiny. Musela pro mě přijet maminka a bratr s tím, že se už do tamní školy a rodiny nevrátím.“

Karin doplňovala svůj příběh i o pocitové vjemy, jež začala dávat do slov, a uvědomovala si spoustu dalších věcí: „Po návratu domů k rodině jsem začala mít navíc pocity nepocity. Prostě jsem nevnímala teplo ani zimu, takže se mi stalo, že jsem si vzala zimní bundu, když bylo teplo a obráceně. Necítila jsem chlad, když byla opravdu zima. Nepřišlo mi to divné. Maminka mě proto odvedla opět k lékaři, odkud mě převezli na psychiatrickou kliniku, kde jsem pobývala zhruba dva měsíce.

Léky zklidněná a psychicky v pořádku jsem byla propuštěna do domácího ošetřování. Zhruba za měsíc se můj zdravotní stav nečekaně zhoršil natolik, že jsem skončila zase na psychiatrii. Nedokázala jsem s tím sama bojovat. Cítila jsem, jak mi to bere sílu a já nemůžu nic, jako by mi někdo svázal ruce. Svůj zdravotní stav jsem si však v tu chvíli neuvědomovala naplno. Nyní beru léky a docházím k psychiatrovi. Jsem smutná a nevím, co mám dělat. Vím ale, že chci zase žít jako dřív. Dál studovat, mít partnera, po čase rodinu a takové ty běžné věci, které v životě normálně jsou.“

Nastalo ticho. Karin měla slzy v očích, které se začaly pomalu kutálet po tvářích dolů na sepnuté ruce, jež ležely na stehnech. „Nebuďte smutná, Karin. Pojďte, podíváme se, jak je váš příběh zapsán ve vaší knize života. V kartách se objeví to, co jste prožila i to, kam vedou vaše kroky.“ Jelikož Karin povídala velice poutavě, tak se mi informace stahovaly velmi dobře. To, co jsem se dozvěděla, jsem následně předala Karin nejen slovně, ale doplnila i obrázkovými tarotovými kartami, na nichž se Karin nejen usmívala, ale cítila jsem, jak při každém otočení karty čeká na vysvobození, jež se nekonalo.

A tak jsem začala vyprávět já: „Komunikace ve vědomí je totiž běžná u dětí, a to až do věku asi šesti let. Všichni jsme takové vnímání měli. Rodiče nás ale formovali svými příkazy a zákazy s tím, že se o takových věcech nemluví, protože by si lidé mysleli, že jsme, řekněme, jiní. Určitě to z dětství znáte, všichni jsme tím museli projít. Vaše psychika je porušená, to je zřejmé, ale ne beznadějné. Léčit ji lze. Jaká je příčina? Bylo vám nechtěně otevřeno podvědomí a objevují se v něm obrazy z vašeho minulého života. Vy nevíte, kam je zařadit, co s nimi dělat, nevíte, zda je to fakt či fikce. Otevření podvědomí se mohlo přihodit neodborně provedenou masáží v čínském salonu v Oslu. Takže to shrňme. Vědomí bylo uvolněné, dostávala jste informace, jež byly pro vás příjemné a nebyly škodlivé. Poté jste šla na masáž, která byla provedena neodborně, bylo vám otevřeno podvědomí a vše se začalo skládat jako domeček z karet. My se teď vydáme v regresi zavřít vaše podvědomí a nastavit vše tak, abyste už neměla jiné psychické vjemy, než jaké mají ostatní. Pak se podíváme, co vám schází k výživě nervů v hlavě a dovyživíme to. Nebojte se, k věci budu přistupovat velmi citlivě. Regrese probíhá v sedě, trvá chvilku, kdy vám přikládám své ruce na různá místa na hlavě a vy pociťujete příjemné teplo. Léčení probíhá v jiném položení mých rukou na hlavě s podobnými pocity.“

Karin souhlasila se vším, co jsem navrhla a začaly jsme pracovat. Najednou byl ale konec osobní konzultace, vše bylo řečeno, uděláno, nezbývalo, než se rozloučit. Za dva měsíce se Karin objevila v poradně znovu. V očích jsem viděla krásné svítivé hvězdičky, úsměv na rtech a vlasy, jež byly o poznání delší, za ní vlály jako závoj. „Dobrý den, paní Evo, musím vám něco říct. Stal se zázrak, víte?“ Karin nestačil při vyprávění dech. „Byla jsem u vás a pracovaly jsme s rukami na hlavě, pamatujete? Brala jsem to jako poslední šanci. Řekla jsem si, že pokud mi může někdo pomoci, tak jste to vy. No a vážně, byla jste to vy, protože jsem po naší poslední schůzce doma tvrdě usnula a další den se cítila divně, ale jakoby dobře. Prostě lehce, nevím, jak to slovy popsat. Asi za týden jsem šla na kontrolu k psychiatrovi. Říkal, že je to zvláštní, jak rychle se uzdravuji. Odebral mi silné léky a nasadil slabší. Zhruba za další dvě kontroly mi odebral zase nějaké léky. A proto jsem tady, paní Evo. Myslíte, že by bylo možné, abych už žádné nebrala? Vážně se cítím výborně, ale netroufám si je sama vysadit. Poraďte mi, prosím.“

„Tak pojďte, podíváme se na váš současný zdravotní stav.“ Karin se usadila na židli a již bez ostychu se naklonila nad stůl, kde jsem začala klást karty a s nimi začala stahovat i informace, jež byly zapotřebí k zodpovězení otázek. „Máte z další léčby strach. Vidím vedle vás partnera, nejspíš pomýšlíte na trvalejší vztah. Možná budete chtít brzy rodinu, ale brání vám v tom léky. Nepospíchejte a dejte tomu čas. Vaše psychika je v pořádku, při další kontrole u psychiatra budete výsledkem překvapená. Doporučí vám snížit léky na minimum, pokud mu vysvětlíte situaci. Uvidíte, že se nebude bránit. Přestanete brát léky, budete ze začátku chodit častěji na kontroly a pak se uvidí. Sama je ale nevysazujte, to by bylo nebezpečné. Pokud je vaše tělo už nebude potřebovat, jednoduše z vašeho života odejdou. Jak? U každého je to jinak. Je to důležité? Prostě nebudou, odejdou, protože už nebudou zapotřebí…“

Karin se na mě podívala svýma krásnýma mandlovýma očima, usmála se a řekla: „Věřím vám, paní Evo, a děkuji.“ Ponaučení z příběhu: Věci, jež se v životě dějí, nemusí být pro nás vždy ukazatelem naší životní cesty, avšak může to být výzva k zamyšlení pro druhé. Nepodceňuj se, nepřeceňuj, ale také nepovyšuj nad druhé. Život je jedna velká záhada. Napínavý jako detektivka. Kouzelné je v něm hrát hlavní roli.

Bc. Eva Kalivodová Štichová, kartářka a léčitelka
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 10:56

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.