Bře 252014
 

Co bylo skryto a čekalo spoustu let ve stínu, je objeveno. Co mají říkat tato psaná slova, k nám plyne jak zurčící prameny Vltavy, nádherně nám předložené v Mé vlasti od Bedřicha Smetany a zanechávající v srdcích hlubokou brázdu slov naší hymny od Josefa Kajetána Tyla a Františka Škroupa.

Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj…

Aktuálně k nám však hovoří slova druhé sloky, kde se zpívá…

Znáte v kraji bohumilém
tiché duše v těle čilém,
jasnou mysl, vznik a zdar
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy – domov můj…

Tato slova k nám všem plynou a všichni je slyšíme. Symbolika slov na nás křičí a podává nám jasné projevy. Jak jsme hrdí, že jsme Češi, jak se pyšně nosíme a hrdě všem říkáme: „Jsem Čech!“ Ano, to teď v době, kdy tento článek píšu, slyším všude a vy také, ale bohužel jen v souvislosti s mistrovstvím světa v hokeji. Je to docela smutné, že je to slyšet, jen když o něco jde. Kam se podělá česká hrdost? Všimli jste si, jaké se v nás od 5. května odehrávají stavy, které neumíme vysvětlit? Ve vzduchu cítíme napětí, z něhož se nám točí hlava, ztrácíme rovnováhu a vlny energie, jež námi prostupují, jsou někdy tak nepříjemné, že se musíme posadit nebo si odpočinout. Všimli jste si té únavy, té nervozity a podrážděnosti? Kam se poděl čas!?

Podívejte se vzhůru k obloze na počasí, je dost neobvyklé, nemyslíte? Každý čeká na něco… Na co vlastně čekáme? Ano, skrytý testament čekal dlouho, moc dlouho a ten, kdo ho napsal, v dobré víře předpokládal, že člověk v té době, až odkryje svoji pravdu, bude natolik silný duchem a moudrý, aby s touto odkrytou pravdou mohl být obeznámen a mohl podle toho pracovat. Několik vyvolených tato slova, jež plynou a vyvěrají z místa, které je středem Prahy, kde tluče srdce českého národa, kde se nachází, pokud jde o energie, jedno z míst celosvětového významu, slyší a vnímají. Poslouchají nářek těch, k nimž dolehlo volání pravdy, vnímají bolest těch, kteří vzdali boj o sebe samé. Oni sami procházejí transformací duše i ducha.

Stávají se z nich rytíři Řádu pravdy, kde jsou pasováni do role strážců, učitelů, pomocníků a rádců. Ve Starých pověstech českých píše spisovatel Alois Jirásek o hoře Blaník, kde spí sv. Václav a jeho družina, kteří vyjedou ven, až bude českému národu hrozit nebezpečí. Je to pověst, takže nikdo z Blaníku nevyjede, avšak odkaz je natolik živý, že tohle vojsko vyvolených je probuzeno a připraveno čelit možným hrozbám. Nespoléhejme však na tyto lidi – jsou to jen lidé, kterým byla dána role v plánu, jemuž nelze porozumět. Ne nadarmo se říká, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné… Pomohou a poradí těm, kteří čtou a vnímají odkaz testamentu, který promlouvá k nám všem, ba křičí…

Další mezník pro vývoj událostí je datum 28. 6. 2011, kdy napsaná a již vyslovená slova starých mistrů života nabydou podstatu a odkaz se stane živoucí bytostí. Půjde o zásadní přerod energií, jichž jsme si nevšímali a naprosto lhostejně je ignorovali. Tak, jako už od věků zurčí pramen sv. Norberta, který kapku po kapce naplňuje zrakům skryté jezero, jež čeká na pomyslnou poslední kapku, aby nám ukázalo, že síla není v majetku, svalech a falešných modlách současnosti nebo moci. Skutečná síla se nachází v nezdolné síle člověka, který je sice bezbranný vůči útlaku, ale velice silný, pokud jde o omezování jeho svobody. Zda tuto svobodu špatně pochopíme, běda nám! Svoboda je totiž největší zodpovědnost člověka za své konání a činy.

Pravda je jen a pouze jedna a my se s ní naučili hrát a překrucovat ji. Udělali jsme z ní „děvku“, kterou si lze koupit. Avšak spravedlnost ve svém archetypu nezná smilování a překrucování, proto je slepá, aby nebyla ovlivnitelná. Při rozhodování zná jen dvě věci – vinu a nevinu, ano nebo ne, to ostatní, jako třeba snad, kdyby, možná.., to jsme si do spravedlnosti dosadili pouze my, lidé. Ten, kdo nás bude soudit, je nestranný a neovlivnitelný. Ten, kdo má misky vah ve svých rukou, jsme zase jenom my, lidé! Jde o naše činy, skutky, jednání a hlavně pochopení, že to, co vlastně chceme a po čem všichni prahneme, máme před sebou na zlatém podnosu.

Ze shůry nám říkají: „Tady máš to, co hledáš, stačí jen vztáhnout ruku a ber…“ Avšak většina z nás tento dar odmítá, neboť si mnozí říkají: „To přeci není tak jednoduché.“ A tak raději prohledávají nejrůznější kouty a bloudí na cestách, kde jsou ztraceni v labyrintech Tartaru. Proto, prosím, čtěte, co bylo nalezeno, vnímejte řeku slov a symboliku starých mistrů. Prociťujte tu nádhernou melodii, jež námi prostupuje a z pouhého posluchače se staňte součástí celého orchestru a tuto symfonii hrajte v souladu s dirigentem. Není ho sice vidět, ale všichni o něm víme, že existuje! Je jedno, na který nástroj budete hrát, hrajte srdcem a rozdávejte ta slova, jež k Vám přicházejí. Na závěr vám bude poděkováno a také vy budete děkovat, že jste součástí toho, čemu říkáme život.

Chrám duše je v nás…

Luděk Krátký, věštec, mág a hermetik
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 16:32

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.