Bře 192014
 

Ve vsi kousek za Prahou bydlela rodina s dcerkou Soňou. Ta měla už od útlého dětství několik zdravotních problémů, operací a její zdravotní stav vyústil během dospívání ve změněnou pracovní schopnost. Později se přidaly další zdravotní problémy a operace. Soňa ztratila částečně sluch a jedno ucho jakoby neměla vůbec. Byla to pohledná holka a o nápadníky neměla nouzi. Doma však byla svědkem častých hádek, rodiče se starali převážně o své problémy a ona byla stále sama.

Když byla Soňa v pubertě, rodiče se rozvedli a otec se odstěhoval z domu. Matka si za krátký čas přivedla domů nového partnera. Jakmile bylo Soně osmnáct, přešlo jeho dřívější obtížně tolerované chování vůči Soně v otevřenou agresi a otčím ji vyhodil z domu, aby mu nepřekážela a neujídala. Její matce byl partner přednější než vlastní dcera, a tak se jí ani nezastala. Ve stejné ulici zdědili domek manželé z Prahy, kteří jej používali k rekreačním účelům a jezdili sem jen na víkendy. Když Soňa zůstala bez střechy nad hlavou, tito hodní manželé se jí ujali a nechali ji v domku bydlet. Jenže Soňa se v životě obávala samoty. Té už si užila dost. Tehdy v této vyhraněné situaci si Soňa, která nechtěla být na obtíž, jak jí bývalo doma vytýkáno, vyslovila onu větu, jež ovlivnila další vývoj jejího života. Nechtěla se dlouhodobě dívat z okna přes ulici na dům, kde zůstala bydlet její matka. Chtěla se dostat pryč a vymanit ze své bezútěšné situace. Hlavně nebýt sama.

A tak si řekla: „Prvního pitomce, co poznám, si vezmu.“ Od té chvíle má tuto větu v živé paměti a vícekrát si na ni vzpomněla. Skutečně se bez lásky a sebemenšího zaváhání provdala za prvního nápadníka. Na osudnou větu si vzpomněla vždy, když si spolu zrovna moc nerozuměli a manžel nechtěl hned pochopit, co po něm chce. On nebyl žádný hlupák, jen se někdy spolu hůř domlouvali, což se stává i v jiných manželstvích, uzavřených z lásky. Prošli spolu životem bok po boku až do současnosti, pořídili si děti, ty jsou dnes už také dospělé. Soňa se ještě teď o všechny obětavě stará. Její věta se také naplňuje. Před časem manžel onemocněl Alzheimerovou chorobou a jeho stav v současnosti vyžaduje stálou péči. Synové si libují, jaký mají mamaservis a do založení vlastní rodiny se nehrnou. Dnes je Soňa důchodkyně. Sice myslí na to, jak by jejich dům prozářila energie vnoučátek, ale je šťastná, že není sama.

U Soni hrál velkou roli strach ze samoty. Tento strach držel její manželství pohromadě a také Soňu v koutě. Když se manžel věnoval svým zájmům, ona se starala o děti a domácnost bez nároku na jakýkoli svůj zájem. Nebyla ale sama a dodnes se má o koho starat. Soňa se narodila s vadou sluchu, jež se postupně zhoršila tak, že vůbec neslyší na jedno ucho. Tento problém se objevil jako reakce na neustálé hádky rodičů – nechtěla je slyšet, protože ji odsouvaly stranou, do samoty. Částečná nedoslýchavost ji izolovala od vrstevníků ve škole a ti se jí smáli. Zase samota. Vypuzení z rodiny – do samoty. Jediné, co tedy nikdy nechtěla, být sama…

Poučení: Strach ze samoty se u Soni projevoval už od dětství. Tak se v dívčí hlavě zrodila myšlenka o pitomci, kterého si vezme. A manžel se zlou chorobou začal myšlenku naplňovat a přivádět do praxe. Vinou strachu začala energie jednoho neuváženého dívčího rozhodnutí ovlivňovat celý její život.

Olga Sellene, kartářka a léčitelka
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 12:28

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.