Bře 072014
 

Složitější případy regresí jsou ty, při nichž si nechceme vzpomenout na něco traumatického, co si v sobě můžeme nést až z hlubin dávno zašlých časů. V mojí regresní praxi se to nejčastěji projevuje tím, že klient v terapii narazí na zdánlivě neproniknutelnou stěnu, tmu nebo něco podobného. Na rozdíl od vychrlenců z dnes již nespočetných kurzů takzvané hlubinné abreaktivní terapie, potažmo převzaté Hubbardovy metody Dianetiky, jsem na to zvyklý a umím si s takovou situací poradit. Což ale vůbec neznamená, že je to lehké!

Klientova mysl se brání a vzpouzí, protože je pod vlivem autosugesce: „Ne, tohle nesmíš vědět,“ protože to totiž nechceš vědět, jak dodávám já. Vezměte si jenom fakt, kolik je věcí v našem současném životě, o nichž bychom nejraději nevěděli. A buďme k sobě upřímní a neříkejme, že tomu tak není.

Jeden malý příklad za všechny. Svého času mne navštěvovala za účelem regresní terapie paní tak kolem padesáti, pětapadesáti let. Už nevím přesně, co si chtěla za pomoci regrese vyřešit, ale na co si s určitostí vzpomínám, je, že hovořila velmi pěkně o svém dětství. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ji při terapii vedl ke vzpomínkám na dětství a místo toho, aby mi klientka začala radostně vyprávět nějaký z oněch hezkých prožitků, jsme se ocitli před onou, mně už notoricky známou černou stěnou. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, místo vzpomínek jí v mysli stále zůstávala černočerná tma. Až po dlouhém, nejrůznějšími mými terapetickými finesami vyplněném čase mi klientka hlásila, že vidí v mysli schody do sklepa.

„Dobře. Co vám ty schody říkají? Cítíte se stát na nich?“ „Ano.“ „Kolik je vám asi let?“ „Jsem malá… tak tři, čtyři.“ „Jak se cítíte?“ „Mám strach a je mi zima. Nahoře jsou dveře, ale jsou zamčené.“ „Kdo je zamkl?“ střílím otázku za otázkou jak z kulometu ve snaze využít světlé chvilky rozpomínání se mé klientky alespoň na tmavé schody. Uvidíme, kam nás dovedou.

„Maminka…“ Hlas mé klientky se chvěje. „Proč je zamkla? Ona vás tam strčila a zamkla dveře?“ „Ano.“ „No a proč?“ ptám se udiveným, záměrně až dětsky laděným hlasem. „Zlobila jsem.“ „A když zlobíte, tak vás maminka zavírá na ty schody?“ „Zavírá mne do sklepa,“ odpovídá moje klientka. Ha, ničím nenarušovaná idylka dětství, myslím si.

Nakonec jsme došli ještě k několika ne příliš vábným vzpomínkám z raného dětství. Přestože jsem je s mojí klientkou řádně prošel, aby si je v mysli přebrala a otupil se tak trn křivd, které s sebou nesly, věděl jsem, že to bude chtít dalších pár sezení, abychom se touto hradbou záměrného zapomnění prohrabali. To jsem také mé klientce po sezení vysvětlil.

Vzpomínám si, že přiznala, že jí máma občas nějaký ten záhlavec dala, ale o ostatním nechtěla mluvit ani po sezení. Na další už nechtěla přijít, raději si místo toho objednala astrologický výklad svého horoskopu. Nic jsem nenamítal, byla to její volba. Prostě si chtěla nechat svoje vzpomínky na idylicky prožívané dětství, které si uměle vytvořila a sama sobě implantovala místo nepříjemné a traumatizující pravdy. Bohužel bez odkrytí pravdy spojené s jejím dětstvím bychom se těžko mohli dostat dál, hlouběji v čase, protože to byl zásadní bod jejího vývoje.

Jinou, mnohem jednodušší „černou stěnu“ jsem řešil nedávno s dvacetiletou dívkou, která si při terapii ne a ne na nic vzpomenout. Situace byla velmi podobná předešlé, jen s tím rozdílem, že mi tato klientka permanentně hlásila „samé nicy“. Prostě na jakoukoliv otázku, kterou jsem jí při terapii položil, mi po dlouhém mlčení odpověděla, že nic nevidí, nic necítí. Jednoduše u ní nastalo po úvodní proceduře, kterou v terapii používám, jakési úplné vypnutí.

Až při druhém sezení se nám objevila příhoda, kdy byla v některém z minulých životů shozena do jakési hluboké jámy. Příhoda, kterou si ve své mysli našla, se začala odvíjet pocitem tíže na břichu a hrudi spojeným s pocitem bolesti zkroucených zad. To bylo spojeno s tím, že se po dopadu na dno jámy jednak zranila, jednak na ni spadl nějaký těžký kus kmene stromu či velká větev, která v jáme byla. V jámě vydržela na živu poměrně dlouho, než zemřela vyčerpáním a žízní – druhý den ji našel její bratr, ale místo toho, aby ji vytáhl, ještě jámu překryl haluzemi. Hodný bratříček, že?

Moje klientka se na něho ale nezlobila, protože si v terapii uvědomila, že byl k tomuto činu donucen vinou situace v celé rodině. Situaci tenkrát v její rodině i to, proč se v ní ve svém minulém vtělení narodila, jsme probrali a objasnili. Klientka cítila velmi zřetelnou úlevu od bolesti zad, jež se jí na začátku sezení připomněla a při dalším sezení mi také hlásila, že ji záda od té doby už nebolela.

Jásal jsem, že se nám podařilo proniknout závojem zahalujícím její vzpomínky, ale předčasně. Při dalším sezení jsme se opět ocitli ve známém „nicu“, s nímž nešlo hnout vlevo, ani vpravo. Pokusil jsem se moji klientku alespoň co nejvíce odblokovat a několikráte jsem kontroloval, jestli se cítí opravdu uvolněně, v pohodě, nikde jí nic netlačí či dokonce nebolí. V pohodě a uvolněná byla, což o to, akorát mysl měla stále ponořenou v nicu. Po sezení se vše rázem objasnilo.

„Jak jste se mě ptal, tak mi vždy naskočila nějaká vzpomínka na práci, až jsem se skoro chtěla rozbrečet, že si na nic nemůžu vzpomenout!“ „Ježíšmarjá! Proč jste mi to nehlásila?“ „Já jsem se chtěla od té práce odpoutat a ne abych na ni stále myslela…“

Moje dvacetiletá klientečka totiž pracovala v nepřetržitém provoze na směny včetně nočních, sobot, nedělí a svátků a k tomu ještě studovala v režimu řádného denního studia vysokou školu. Bylo toho na ní trošičku moc najednou; každý holt není Superman či Spiderman, aby ve dne pracoval v zaměstnání a po nocích svištěl vzduchem a zachraňoval svět. V její mysli se začala formovat přirozená obrana, jež se jí začala projevovat v normálním životě zapomínáním často i běžných maličkostí. Při terapii dostala tato obrana příležitost projevit se naplno úplným vypnutím přetížené mysli.

Je samozřejmé, že jsme celou věc probrali a dívka si uvědomila, že se musí rozhodnout mezi zaměstnáním na plný úvazek a denním studiem na vysoké škole, protože obojí je nad její síly. Uvědomovala si to už dříve, ale díky terapii si tuto nutnost naprosto ujasnila. Možná to pro ni bylo cennější, než kdybychom procházeli řadu prožitků z minulých, možná domnělých životů.

Boris Jaroš, astrolog a regresní terapeut
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 11:12

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.