Led 222014
 

Chotěboř a zdejší panství patřily v 17. století Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzenberka. Ke svým poddaným byl velmi krutý a proto nenalezl ani po smrti klid. Každou noc úderem dvanácté byli Chotěbořští svědky hrůzostrašného výjevu. Od východní strany zámku vyjížděl nádherný kočár, do něhož bylo zapřaženo trojspřeží ohnivých vraníků. Duch Rašína byl zahalen v černém a městem projížděl celou hodinu. Výjev byl často provázen hlukem, který budil počestné občany. Ti už nemohli Rašínovo řádění vydržet a poprosili proto kněze, aby ho zahnal.

Kněz jim slíbil pomoc. Několik odvážlivců si připravilo meče a domluvili se, že jakmile kněz kočár zastaví, přiskočí a setnou Rašínovi hlavu. O půlnoci se ozval hřmot a za chvíli vyšlehly ze tmy plameny. Kněz vstoupil na cestu a připravil si monstranci, jeho průvodci meče. Kněz začal Rašína zaklínat, ale kočár kolem něj proletěl bez povšimnutí, jen z dálky bylo slyšet Rašínovo chechtání.

Když nepochodili u kněze, vydali se prosit o radu astrologa, který se vyznal nejen v drahách planet, ale i ve věcech tajemných. Ten jim poradil, že Rašína zabije člověk, který se narodil „na stejné planetě“. Po čase na něho přišli. Byl jím pijan a rváč, sladovnický pomocník, o němž bylo známo, že se hned tak něčeho nezalekne. A skutečně. Na jeho rozkaz se pekelný kočár zastavil. Rašín se vyklonil, aby lépe viděl, co se děje a odvážlivec mu v tu chvíli uťal hlavu. Koně se dali do klusu a zmizeli v dálce i s bezhlavým tělem. Uťatá hlava se skutálela do blízké studánky, spadla na její dno a zmizela. Od té doby se Rašín neukázal. Jen kolem studánky běhal ještě tři dny ohnivý pes, který žalostně vyl.

Tato pověst se podobá případu ze Žďáru nad Sázavou, kde řádil správce tamního panství Ulrich, který dlouho po smrti jezdil v kočáře a trápil lidi. Dokonce měl na svědomí i smrt čeledína. Přišel o hlavu stejně jako Rašín, jen s tím rozdílem, že tu Ulrichovu uryl rýčem jihlavský kat.

Rašín musel být asi výjimečně schopné strašidlo, protože podobná pověst se vztahuje i k hradu Svojanov. Tady si počíná s větší pompou. Přesně o půlnoci se na hřbitově otevře hrob a z něho vyjíždí k hradu jedenáct vozů. Za nimi Rašín ve své oblíbené černé, ale pro změnu na ohnivém býku, podle jiné verze na ohnivé svini. Rozhodně existuje nějaká éterická spojnice mezi hradem Svojanov a Chotěboří, jakési geomantické vnitřní propojení, jež duchovní spojení doprovází i energeticky…

Podivná štola
Naše první zastavení nemá s legendami nic společného. Nedaleko místa, kde stával dům spisovatele Ignáta Hermanna, se nachází zajímavá štola. Ve svahu nad řekou Doubravkou poměrně snadno objevíte otvor vedoucí do nitra kopce. Vstoupíte-li dovnitř, zjistíte, že se štola po několika metrech rozdvojuje, vydáte-li se vpravo, narazíte na skalní stěnu. Zajímavější je, pokud neodbočíte; v tom případě skončíte u závalu, který působí umělým dojmem. Chodba zjevně pokračuje dál, o čemž svědčí zbytky výdřevy. Bohužel, o účelu této chodby není nic známo.

Souboj vodníků
Pokračujeme cestou dál proti proudu Doubravky. Zanedlouho se dostaneme k místu, jež se nazývá Točitý vír. Pověst o tomto místě vypráví, že tu jel kdysi po silnici povoz. Vozku zastavil malý drobný mužíček, který prosil o svezení. Když vozka svolil a zeleně oděný mužíček se uvelebil na kozlíku, prozradil, kam jede. Je prý vodníkem z Doubravky a jeho dceru mu unesl sázavský vodník, s nímž jde svést boj na život a na smrt. Řekl vozkovi, že chce-li, může zápas pozorovat z nedalekého vrchu. Bude-li na povrchu řeky bílá pěna, bude vítězem, pokud krvavá, pak je přemožen a vozka ať na nic nehledí a práskne do koní. Pověst hovoří o tom, že se nakonec na hladině řeky objevila rudá pěna.

Čertův stolek
O něco dál proti proudu řeky se nachází místo, jež se nazývá Čertův stolek. Kdysi tu prý pobýval poustevník. Bydlel v jeskyni a živil se lesními plody. Uprostřed jeskyně měl veliký kámen, který používal jako stůl. Z jeho klidu jej vytrhoval ďábel, který den co den přicházel do jeskyně, sedl si na stůl a drze se pochechtával. Když už byl poustevník bezradný, napadlo ho, že by se měl jít poradit do Chotěboře s knězem. Kněz jej vyslechl a poradil mu, aby na stole, kde ďábel vysedával, nakreslil svěcenou křídou tři velké kříže. To prý jistě pomůže. Poustevník děkoval za radu a pospíchal k domovu. Poté, co udělal na balvan kříže, čekal na ďáblův příchod. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Za chvilku se objevil a jak bylo jeho zvykem, začal poustevníka znepokojovat. Jakmile se ale posadil na stůl, proměnil se hned v páru a zmizel. Od té doby se v jeskyni nikdy neukázal a poustevník měl klid. Kámen, na němž vysedával, byl nazván Čertův stolek.

Mikšova jáma
Naší třetí a poslední zastávkou na magické procházce je Mikšova jáma. Přímo proti Čertovu stolku ční vysoko nad hladinou řeky Doubravky strmé skály, jež se nazývají Sokolohrady. Kdysi tu stál hrad, který patřil zlému, lstivému a lakomému rytíři Mikulášovi, zvanému Mikeš. Pověst o něm vypráví, že unesl chotěbořskému pánu jeho nejmilejší dceru. Pán poté přijel na návštěvu, jakoby netušil, co se stalo. V příhodném okamžiku, když se rytíř ničeho nenadál, jej ale pán svrhl dolů do řeky Doubravky.

Dodnes má tohle místo podivně tklivou atmosféru. Není se ani co divit, že si tady chtěla před několika lety vzít život mladá dívka z nešťastné lásky. Skočila dolů do Doubravky ze skály, kde kdysi stával hrad. Jako by genius loci prosycený násilnou smrtí působil dodnes. Ale světe div se, přestože dívka skočila z padesát metrů vysokého srázu, vyvázla jen se zlomeninami a pád přežila! Možná, že jí pomohl duch jejího předchůdce…

Milan Knob, prezident Klubu Nezávislých Občanů Badatelů Chotěboř
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 16:03

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.