Kvě 242013
 

Na území dnešní Malé Strany stály kolem kostelíků samostatné osady již od 9. století. Právě zde také měl stát první dům postavený podle proroctví kněžny Libuše. Na město byla Malá Strana povýšena v roce 1257 králem Přemyslem Otakarem II. Za vlády Karla IV. bylo město obehnáno středověkými gotickými hradbami a svůj barokní vzhled, který je pro Malou Stranu dnes tak typický, získala Malá Strana v 16. století.

Velké proměně výrazně napomohl i ničivý požár, který pohltil celou Malou Stranu i část Hradu 2. června 1541. V 17. a 18. století potom doplnily měšťanskou zástavbu rozlehlé šlechtické paláce, které výrazně změnily tvář této části města, kde dříve stávaly spíše malé domky. Velkým zásahem do podoby Malé Strany pak byla stavba místní dominanty – Mikulášského chrámu s jezuitským profesním domem. 

O bezhlavém Švédovi (Nerudova ulice)
Bezhlavého rytíře nemá pouze Staré Město, ale i Malá Strana. V Nerudově ulici okolo půlnoci je možné vidět bezhlavého Švéda, který za švédského vpádu do Prahy roku 1648 vyloupil hned několik kostelů. Když ujížděl zpět ke svým kumpánům, zastavili ho malostranští měšťané, uťali mu hlavu a odebrali kořist z vaku. Tělo pak uložili na hřbitově pod Jánským vrškem, kde ale Švéd nedošel klidu, a tak dodnes vsedá na svého koně a s prázdným vakem a hlavou v podpaží nebo v ruce vyjíždí do okolních ulic. Jednou na něj prý jistý opilec zavolal: „Blázne, k čemu máš svůj vak, když nosíš hlavu v ruce? Nasaď si ji na krk, nebo ji schovej, ať nám nepoplašíš sousedky!“  Jezdec postrašil bodrého opilce tím, že mu jeho radu oplatil pohlavkem. Většinou však toto strašidlo nereaguje tak bezhlavě a jen kolem vás projede.

Malostranský rarach (Nerudova ulice)
V Nerudově ulici si dávejte pozor na škodolibého raracha. To se totiž jednou vdově Karafiátové narodil synek dva roky po manželově smrti, a tak se říkalo, že má to dítě se samotným rarachem. Tomu nasvědčovala i nezkrotnost dítěte. Nic mu nebylo svaté, včetně sukní jeptišek a pánů farářů. Jednou mu však spadla na hlavu taška a milý rarach se dodnes zjevuje, aby pokračoval v tom, co dělal za života. Vždy provede nějakou nekalost a poté  s chechotem zmizí. Skáče pod auta, jeptiškám nadzvedává roucho a vzhledem ke způsobu svého úmrtí rád po lidech hází tašky. Vyprázdněné tašky a kapsy na něj však nesvádějte. Na to tu nejsou strašidla, ale postrachy v podobě kapsářů. Rarach je jedno z mála strašidel, které si ve strašení libuje a nechce být vysvobozeno.

O rachotícím kostlivci (Jánský vršek)
Jánský vršek a okolní uličky patří mezi klidná místa, dokud tu nezačne strašit kostlivec v ohnivém voze. Ten vyjíždí vždy v pátek o půlnoci a velmi lomozí, jako by měl vůz okovaný železem. Vybírá si vždy nejpříkřejší svah Jánského vršku. Vyjíždí z domu U tří zlatých korunek čp.1 a jezdívá nahoru a dolů až do kuropění. Jakmile zakokrhá první kohout, vůz se propadá do země. Kostlivý jezdec si otevře domovní vrata domu U tří zlatých korunek a s rachotem je za sebou zavře. Nic nepomáhá ani několikeré vyměnění zámků a není známo, jak strašidlo vzniklo, ani jak je vysvobodit. Podle Anny Hrdlové, věhlasné malostranské drbny, se však vůz chová malinko jinak. Osobně viděla, jak: Prázdný ohnivý vůz zastavil před hřbitovem, vrata se otevřela a do vozu nastoupil kostlivec. Vůz vyjel Jánským vrškem, jel ulicí Nerudovou, zabočil k Černé bráně, projel Oujezdskou branou a ulicí Břetislavovou se vracel zpět. Těžko říci, jak to Anna Hrdlová stihla vše oběhat, ale její svědectví se tak dochovalo. Dům U tří korunek tedy kostlivec přijal jako náhradní sídlo zřejmě až po zrušení hřbitova. Možná proto tolik mlátil vraty, protože byl zvyklý na špatně promazanou hřbitovní bránu.

Kde přišel Dům u osla v kolébce ke svému jménu (Jánský vršek)
Na Jánském vršku žil za dob Rudolfa II. alchymista Edward Kelly (v Praze 1584 -1591). Tomu se jednou dostalo zprávy, že mu již císařská milost nevěří, což mnohdy znamenalo neblahý konec. Právě v tu dobu však onemocnělo smrtelně dítě věhlasné drbny Anny Hrdlové. Ta se rozhodla poprosit o pomoc „čaroděje“ Kellyho, o jehož kouzlech často informovala celou Malou Stranu. I když ho našla v jeho věži velice rozhněvaného, požádala o pomoc a Kelly vztekle dítěti přisoudil oslí hlavu. Když přišla nešťastná paní domů, nalezla v kolébce skutečně své děťátko s oslí hlavičkou. Podle jiné verze této pověsti měla nešťastná Anna Hrdlová na magistra Kellyho pouze zavolat ze dvora, on vyhlédl ze své věže, a tím se pod jeho dlouhými vlasy odhalily uříznuté uši. To nemohlo v této době znamenat nic jiného, než že byl za něco potrestán. Kelly se proto velice rozhněval, protože se tím odhalila jeho hanba, a nebohému dítku přičaroval oslí hlavu. Dále pak obě pověsti pokračují stejně: Anna Hrdlová vzala dítě za čtyři dny – v den narození Páně – do kostela sv. Tomáše a modlila se před obrazem Panny Marie tak dlouho, až se rty na obraze pohnuly. Když pak paní Hrdlová pohlédla na děťátko, smál se na ni její zdravý klučina. Od té doby se však domu neřekne jinak než U osla v kolébce. Kelly den nato utekl z Prahy, ale dodnes jeho duch bloudí tím domem. Když se totiž nedávno v kavárně nesoucí jeho jméno host vyjádřil o Kellym špatně, hned popraskaly žárovky v obou místnostech. Když je vyměnili, popraskaly znova a přivolaní elektrikáři si nevěděli rady. Pomohla až omluva Edwardu Kellymu. Příhodu dones připomíná děsivý účet za elektrikáře.

Dvě prozrazená strašidla (Tržiště)
Na Tržišti jsou hned dvě prozrazená „strašidla“. To první strašilo ve Vrtbově paláci, z něhož se před sto lety kvůli němu vystěhovali všichni nájemníci. V zadním křídle domu, otočeném k Petřínu, znělo k půlnoci pronikavé skřípání a zvonění, takže se zdálo, jako by zde pět zvonů zvonilo někomu hranu. Jindy zase bylo slyšet bouchání dveří,  jako by tudy procházelo sto lidí. Občas byl dokonce slyšet i zpěv či kvílení a žalostné volání. Kdo měl tolik odvahy, že nahlédl do dvora či do protější chodby ozářené podivným světlem, uviděl prý bílou postavu bez hlavy kráčející vážným krokem. To se dělo noc co noc, až se všichni vystěhovali, a teprve poté policie odhalila ona „strašidla“. Bylo to deset penězokazů, kteří do tajných dílen v domě přicházeli skrytě z Petřína, a právě jejich činnost byla zdrojem toho hluku. Přesto však se s domem pojí i jedna nevysvětlitelná příhoda. Když se všichni nájemníci vystěhovali a zbyl tu jen domovník, přišel bohatý cizinec, že prý si u majitele zaplatil rok bydlení v celém prvním patře a že prý se nastěhuje hned ten večer. Když mu domovník řekl, že tam není nábytek, tvrdil, že si s tím poradí jeho sluha a vytáhl malou lahvičku, v níž byl drobný čertík. Celou noc se pak v prvním patře svítilo a zněla hudba a byl slyšet i okny vidět taneční rej, přestože do domu nikdo nevešel. Od chvíle, kdy víme o penězokazích, však je jisté, že to byl jejich bál a všichni přišli tajnou chodbou. Jen čertíka v lahvičce dosud nikdo nevysvětlil.

Ale zpět k odhaleným strašidlům. To druhé bylo v domě U Jezulátka. Ten vlastnila stará a bezdětná paní, která dům nechtěla za nic na světě prodat, neboť v něm byla celá její minulost. Dokonce prý na ni ze stěn hovořili její předci, a tak nakonec dům odkázala špitálu. O dům však měl zájem jistý kramář a ten začal tvrdit, že v domě je zazděná jeptiška. Jeho žena se pak po nocích procházela po chodbách domu ve strašidelném rouchu. Nájemník za nájemníkem dávali výpověď, až stará paní svolila k prodeji, a kramář, aby dosvědčil své tvrzení, dal při rekonstrukci do zdi  zvířecí kosti.  Dělníci, kteří je našli, se nejprve podivili, ale když se zpráva o nalezení zazděné jeptišky rozkřikla, přišel i jeden řezník a ten  hned poznal, že kosti jsou hovězí. Kramář byl zatčen a i se ženou vyhoštěn z Prahy. 

Mgr. Filip Jan Zvolský, DiS, Muzeum pražských pověstí a strašidel
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 9:10

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.