Kvě 092013
 

Praha okouzlí každého a tak není divu, že se o ní říká, že má magickou moc a že je Matkou měst, kde otcem je Řím. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato magičnost místa pramení z krásy architektury a ze zachovalosti historického centra s klenotem největšího hradního komplexu na světě. To je jistě pravda, ale existují ještě jiné, skryté pravdy…

Za krásou Prahy, kterou vidíme na každém kroku, je ještě jiná krása, pražské tajemno, které působí na všechny, avšak odhalí svoji podstatu jen někomu. Pouze těm, kteří se do Prahy zamilují.

Toto tajemství nelze popsat slovy a tak ani my vám je nemůžeme, a vlastně ani nesmíme prozradit, neboť bychom tím Praze vzali část její magické moci. Něco Vám však přeci jen prozradit můžeme a je jen na Vás, zda našich slov využijete jako vodítka k vlastnímu hledání.

Původ tajemné energie, která je v Praze přítomna, pramení z věčného napětí mezi dvěma protilehlými světy. Počátek tohoto napětí, tohoto sváru dvou světů začíná už hluboko v prehistorii, kde se spolu utkal praoceán – praotec života, se souší – Zemí – velkou bohyní matkou. V boji o českou krajinu zvítězila souš a po oceánu zbyly jen zkamenělé pozůstatky. Velká bohyně – Země – pak držela vládu nad krajem spolu s dalšími pohanskými bohy, jako byl Svantovít nebo Perun. Když pak do země přišla nová víra – křesťanství, nastal boj dvou náboženství a všechny pohanské modly a posvátná místa byly zničeny. Ne ale zcela. Byly spíše nahrazeny tak, aby si lidé mohli na nové božstvo lehce zvyknout. Namísto Velké Bohyně tak počali Pražané uctívat Pannu Marii a není divu, že první kostel na Pražském hradě patřil právě jí. Na místě Perunovy sochy s posvátným mečem byla vztyčena socha nového hrdiny – Bruncvíka rovněž s kouzelným mečem. A do třetice, na místo Svantovíta přišel svatý Vít, jehož chrám byl vystavěn na místě posvátného pahorku Žiži, a získal coby svůj symbol kohouta, který náležel i Svatovítovi. Stejně tak o několik staletí později nahradil lidmi uctívaného a církví zatracovaného reformátora Jana Husa jiný Jan – Nepomucký.

Svatovítský chrám pak v sobě skrývá další tajemství. Jeho věž je žijícím pomníkem nejdůležitějších epoch Prahy. Gotická část připomíná zakladatele Karla IV., který Prahu pozvedl na sídlo císaře, dále je tu renesanční část a zlatá mříž s písmenem R připomínající dalšího důležitého spolutvůrce Prahy Rudolfa II. To vše zastřešuje kopule – připomínka proměny tváře Prahy na barokní město.

Jenomže to není vše a napětí mezi protiklady teprve začíná. O katedrálu svatého Víta vede dlouholetý spor stát s církví. Jde o symbol města, symbol sídla panovníka, ale zároveň nejdůležitější duchovní stavbu v zemi. A nemusíme chodit daleko pro další podobný příklad. Dominanta Malé Strany – chrám svatého Mikuláše. Na první pohled duchovní stavba, ale úzká věž patří odjakživa městu – světské moci, která z ní určuje tok času podhradí. Podobně je na tom i Mariánský sloup, který stával na Staroměstském náměstí. V něm se snoubil svět ducha a svět těla. Sloup sloužil pochopitelně uctívání Panny Marie, ale zároveň jeho stín určoval pravé poledne – světský čas. Jeho svržením přišla Praha o jedno z duchovních center. Nedaleko od prázdného místa po sloupu je orloj, další protiklad, kde všichni obdivují apoštoly – kouzelné dřevěné divadlo, a ani netuší, že to nejvzácnější je o něco níže v podobě astronomických hodin – důkazu vyspělého ducha.

Jenže u lidí vítězí pozlátko. Další zvláštní spojitost byla vytvořena Karlem IV. Středem jeho plánu na stvoření duchovní centra Evropy – Nového Jeruzaléma v Praze, bylo dnešní Karlovo náměstí s kaplí Božího těla. Duchovní střed – poutní místo však zároveň patřilo plně tělesnu, neboť šlo o tržiště. A kaple sama byla sice zasvěcena duchovním účelům, ale zároveň Božímu tělu, tedy tomu, co na Bohu bylo blízké člověku. Kaple  pak stejnou měrou sloužila uschování ostatků svatých, jako ukazování říšských korunovačních klenot.

Když už se zmiňujeme o Karlu IV. a jeho zakládání, tak zde nalézáme opět zvláštní protiklad, který spoluvytváří napětí přímo v ulicích. Je to rozpor mezi plánovanými rovnými ulicemi, a ledabyle stavěnými klikatými uličkami. Nesmíme pak opomenout ani skutečnost, že klikaté uličky byly vždy plné života, neboť Praha byla pokaždé díky své poloze v srdci Evropy křižovatkou kultur. Odjakživa se zde setkávaly vlivy západu a východu, severu a jihu a historie i kultura, která spoluutvářela tvář Prahy, byla tímto geografickým postavením velmi silně ovlivněna. Nejvíce pak kulturami židovskou a německou, které zde našly svůj druhý domov, a které proti sobě tak silně stály v polovině minulého století.

Jsou tu však i další protiklady. Velký zápas mezi přírodou a lidskými stavbami, který si uvědomíte nejlépe, když na Karlově mostě porovnáte hmotu Petřína – posledního pozůstatku pohanského háje, s hmotou Pražského hradu. A při pohledu na Hrad vás jistě zarazí další protiklad – úzké věže ženoucí se vzhůru k nebesům a kolem paláce, které se rozkládají do pozemské šíře. Tento kontrast věží a paláců však není pouze zde, ale vlastně v celé Praze. Ve městě, nad kterým první křesťané a Karel IV. vztyčili obří kříž plánovaným rozmístěním významných kostelů. Ve městě, nad kterým řeka vykreslila obří písmeno P připomínající slovo „Pra“ – dávný a vracející nás k pohanským kořenům.

Praze tak vládne napětí a svár, který však neničí, ale tvoří: zdánlivý protiklad, který je kolébkou Genia loci Pragensis.

Mgr. Filip Jan Zvolský, DiS, Muzeum pražských pověstí a strašidel
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 8:48

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.