Kvě 062013
 

Už jsme si řekli, že většina lidí hledá štěstí. Pod tím si jistě každý představuje něco jiného, svého, ale podstata je u všech stejná – mít klid v mysli i okolí, nemuset se zabývat starostí o hmotné zabezpečení, být zdravý a moci si dělat to, co chci. Nemusí každý usilovat o tohle vše, prostě nechce jen trpět. Když to vezmeme z vyššího hlediska, jde vlastně o projev sobectví. Nikde tu není místo pro druhé.

Ti jsou možná zahrnuti do klidu v okolí, což je třeba rodina, děti, přátelé, ale pokud si s nimi přestáváme rozumět, jsou z toho vyloučeni a nejlépe od nich chceme mít pokoj. Že je třeba vyvinout úsilí o vzájemné pochopení, vcítění se, toleranci nebo i kompromisy, tedy situace, které nastávají skoro každý den, s tím takový člověk nepočítá.

Není tu místo pro službu druhým, spolupráci s nimi, když to není pracovní záležitost. Je to spíše otázka toho, aby mu dali ostatní pokoj, on se uzavřel do ulity a tam si užíval. Kdyby mu to chtěl někdo narušovat, je vyloučen. Je to projev normálního sobectví a není nijak vzácné. Většina lidí svým způsobem takový život naplňuje a stará se jen o sebe.

Takový život je ale závislý pouze na vnějších prostředcích. Změní-li se nějak, jsme nešťastní, trpíme. Hledá-li totiž člověk pravý stav vědomí (svarúpa), není v něm místo pro sobectví. K pochopení tohoto je třeba však mít pravé poznání (pramána). To se získává buď intuitivně, nebo nepřímo usuzováním, či přijímáním z pravého zdroje, jímž je učitel nebo nějaké svaté písmo. Všechny ostatní způsoby nedávají správný výsledek.

Většina lidí totiž usuzuje ze svých zkušeností a zážitků a tyto představy či slova kombinuje do výsledného poznání (vikalpa), které je vytvořeno pouze z abstraktních představ. Ze všeho nejsilnější je však asi vzpomínání si a vybavování dříve zažitého (smrti), kterého se nemůžeme v mysli zbavit a chceme, aby se znovu vrátilo a opakovalo. To platí i pro to, co naopak nechceme, aby se opakovalo, co bylo nepříjemné.

U vysokých duchovních stavů to může vést k zastavení dalšího postupu, kdy chceme opět zažívat určité blažené či klidné meditační zkušenosti. Ve všech případech je třeba vše odložit.

To se snadno řekne, tíže udělá, i když máme doporučení, jak na to. Jóga sútry praví, že toho lze dosáhnout pomocí jógického cvičení (abhjása) a nepřipoutaností, přesněji nezabarvováním své mysli prožitky (vairágja). Toto jógické cvičení se musí stát trvalým stavem, a je ho tedy třeba provádět delší dobu, nepřetržitě a se soustředěnou pozorností (J. s., I. kapitola, 12 – 14).

Většina lidí to sama nedokáže, i když si to často myslí a potřebuje učitele. Ten je má v této snaze povzbuzovat, když mají pochybnosti a nedaří se jim. Vést je tak, aby se jejich život proměnil ve službu pro druhé a nevázat je na sebe či své učení, nýbrž jim nechat svobodu třeba i odejít. Každý učitel je s žákem spojen jako rodiče s dětmi nerozlučným svazkem, ale stejně tak jako děti musí odejít do samostatného a vlastního života, je to tak i s žáky. A stejně tak se oba k sobě navracejí, váží si sebe navzájem a pociťují vděčnost.

V současné době je obvyklejší vytvářet uzavřené skupiny žáků, kteří uznávají jen svého učitele, ostatní učitelé je nezajímají a stejně tak lidé, kteří nenásledují jejich cestu. Takoví žáci byli zavedeni na nesprávnou cestu. Těm praví opět Jóga sútry, že všichni praví učitelé jsou jen projevem toho nejvyššího učitele v nepřerušeném řetězci, který pokračuje již od těch nejstarších časů (J. s., I. kapitola, 24 – 27).

Samozřejmě že nestačí pouze učitel, jeho vedení a rady. Tím nejdůležitějším činitelem je člověk sám. Musí vyvinout úsilí, být trpělivý a neočekávat okamžité výsledky, mít odvahu (vírja) ve všech situacích a vážit si sebe a nepochybovat o sobě. Tak je tomu ostatně u všeho, kde chceme dosáhnout výsledku. A stejně tak i v józe či na duchovní cestě si musíme pro sebe ustanovit nějaký řád, pravidla, jež budeme dodržovat, ale která nás přitom nebudou spoutávat.

Tomu se říká nijama. Jsou to určitá doporučení, jež si každý podle sebe upraví, jak on potřebuje. Někdo si totiž vysvětluje duchovní cestu (sádhanu) tak, že se nebude spoutávat konvencemi a společenskými omezeními a bude si dělat, co chce. Tak se často z těchto lidí stávají exoti, hrdí na to, že se odlišují od těch, kdo neusilují a jen si své ego posilují. Každý jsme postaven ve společnosti na určité místo a tam bychom měli správně fungovat. To neznamená, že se nemůžeme z tohoto postavení vymknout, ale že je třeba v něm být co nejdokonalejší a nejopravdovější a přijde-li čas, tak je změnit.

Zjistěte způsob, jak skloubit svá duchovní pravidla s pravidly společnosti a nalézt si vlastní řád. To především znamená zvolit si ve své sádhaně to, co budeme provádět každý den pravidelně a to, co jen příležitostně, například cvičení ásán, meditaci, praxi mantry, studium písem, poslech meditační hudby či odpočinek. Počítejte i s nepředvídanými událostmi, jakými jsou nemoc, návštěva, nějaký problém, který vyžaduje čas na řešení, abyste nebyli v napětí z toho, co vše chcete dodržet.

Dávejte si raději méně úkolů, až zjistíte, zda je možnost si další přidat. Pak bude vše přirozené. Musíte mít ze své praxe radost a ne ji brát jako povinnost, kterou si musíte honem odbýt, abyste si mohli oddechnout, že už jste splnili to, co jste si předsevzali. I když půjde třeba o něco, kdy se budete muset přemáhat, abyste to dokázali, dejte do toho své srdce a časem dosáhnete přirozenosti. O jaké činnosti půjde, si povíme příště.

Ing. Jiří Mazánek, učitel jógy, tantry a hudebník
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 10:05

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.