Dub 192013
 

Minule jsme si na závěr článku povídali o tarotové kartě Blázen, jejíž pochopení je velice důležité, zvláště pokud chceme na sobě pracovat. Ačkoli všechny karty Velké Arkány nesou hluboké poselství a nad každou z nich se vyplatí meditovat, dalo by se říci, že bez „pochopení Blázna“ nemá meditace nad ostatními příliš velký význam.

Je to, jako kdybyste se chtěli učit jezdit na kole nebo tancovat salsu a přitom byste neuměli chodit. Blázen je základ, je to počátek a konec zároveň. Alfa a omega. Proto mívá často číslo 0 – nula a bývá řazen na začátek všech tarotových karet. Poslední kartou je potom XXI. Svět. Blázna ale můžeme směle zařadit i na konec Velké Arkány, jako kartu číslo XXII.

V mém posledním článku jsem se zmínila, že Blázen znamená koncentraci na přítomnost. Je to nesmírně důležité, protože umění soustředit se na přítomnost a žít v přítomnosti souvisí s mládím, s regenerací a s vývojem vyšších schopností.

Fází umění koncentrace na přítomnost prošel každý lidský jedinec. Jmenuje se dětství. Děti se plně soustředí na to, co zrovna dělají, vžijí se do hry, zapomenou na čas, brečí, když mají hlad nebo když chtějí spát, a jsou šťastné, když jsou jejich potřeby uspokojené. Neumí si představit nic jiného než přítomnost. Dokonce i děti, které se narodí ve špatných podmínkách, například ve vězení, umějí být šťastné.

Dospělí jim ale deformují myšlení tím způsobem, že se začne orientovat do budoucnosti: „Už je moc hodin, musíme jít, jinak to nestihneme,“ nebo „čím budeš, až budeš velký?“ Zlom v myšlení nastává, když se dospívající dítě má rozhodnout, na jakou půjde střední školu. Je to velká zodpovědnost a stres, protože se mu všichni snaží vsugerovat, že právě teď se rozhoduje o jeho budoucnosti.

Mladý člověk se odtrhne od přítomnosti a začne se orientovat na budoucnost. Pokud chce studovat, tak se čtyři roky učí s tím, že si bude muset vybrat perspektivní vysokou školu. Potom studuje vysokou školu, aby (opět) v budoucnu měl dobré zaměstnání.

Lidský mozek začne vnímat přítomnost v souvislosti s představou budoucnosti. Budujeme si kariéru, ale současně podvědomě cítíme, že to není to pravé. Hodně mladých utíká z reality pryč do světa iracionálních (a bezčasových) pocitů – pomocí alkoholu, cigaret a drog. Realita je někdy až komická, často bývá sotva dvacetiletý človíček přesvědčován, že má myslet na důchod, na životní pojištění a na stáří.

Fáze myšlení na budoucnost ale ještě není ta nejhorší, člověk může dosáhnout mnoha úspěchů, stane se skvělým právníkem, chirurgem, celebritou, může vydělávat miliony, ale přesto se jeho tělo vychýlí z harmonie. Tělesné pochody probíhají v souladu s lidskou myslí, přece jenom tělo a duše jedno jsou a totéž, jsou to dvě strany jedné mince a když je mysl v budoucnosti, tělo se tam přesune také.

Začne stárnout. Zpomalí se regenerační procesy a jak to říkají vědci – do 26 let se tělo vyvíjí, ale potom už jen chřadne. Nejhorší fáze myšlení ale teprve nastane, je to orientace na minulost. Nastává v okamžiku, kdy už se nemáme za čím honit a není před námi žádná budoucnost. Ve stáří člověk ví, že jediné, co ho zítra čeká, je nuda a stereotyp. A občas důchod.

Vědomí se začne orientovat na vzpomínky, na minulost, a to je přesně to, co člověka nakonec doslova zabije. Jde po ulici, ale nevidí přítomnost, místo toho vzpomíná, jaké to tu bylo dřív a před lety, myslí na lidi, které znal a každou změnu vnímá s nelibostí. Staří lidé často vidí ve změně zlo, mají pocit, že jim mladší generace ničí jejich starý dobrý svět a novému se odmítají přizpůsobit.

Přežijí ale jen ti, co se umí etablovat, podřídit se přítomnosti. Z nostalgie po minulosti se může vyvinout chronická nemoc, která je základem Alzheimerovy choroby a sklerózy, kdy člověk nemá dobrou krátkodobou paměť, ale naopak si vzpomíná na zážitky z dětství. Někdy má dokonce dojem, že žije v minulosti a nepoznává lidi kolem sebe, ani své vlastní děti ve středním věku, protože si je pamatuje jen jako děti.

Emily Brönteová v románu Na Větrné hůrce popsala postavu Cathy, která prožije dětství běháním po mlhavých blatech a močálech se svým kamarádem. Romantika dětství končí, když vyroste a vdá se za bohatého muže, který ji miluje. Mohla by si žít jako v pohádce, ale neustále se trápí steskem po svém dětství.

Nezáleží na tom, jestli podmínky v minulosti byly lepší než v přítomnosti, lidé mají sklon si minulost idealizovat. Proto je tak oblíbený mýtus zlatého věku. Cathy si své dětství idealizuje natolik, že ji to nakonec zabije. Tak jako nezdravá orientace na minulost pomalu zabíjí všechny dospělé a starší lidi.

Monica Star, čarodějka, kartářka a publicistka
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

 Publikoval 10:48

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.