Lis 012012
 

Chodí za mnou už třetím rokem. Mladá, pohledná žena okolo třiceti let. Poprvé přišla s problémem, který se za ní táhne roky. Jako svobodná máma dvouletého syna se zamilovala do staršího muže, který žije za hranicemi České republiky. Naděje, že by mohli být spolu, ji přivedla až ke mně. Bohužel, marná naděje. Vinou své lásky k muži, který ji jen využíval, totiž zapomínala na to, kým je.

Dostala i další facku od života. Její rodina jí prodala bydlení po babičce, a tak musela žít v drahém pronájmu. Chtěla se osamostatnit, být svobodná máma, co zapracuje na svém pracovním úspěchu. Plakala. Nebyla schopna vymyslet, co dál. Kartičky ukazovaly, ať zapracuje na psychice. Ať nepřemýšlí nad tím, co bude dál, ale ať pro sebe vyvodí to nejdůležitější – péči o své malé dítě.

Teprve pak se její vyhlídky rozšíří. Už dříve se odstěhovala za tátou svého syna a žila u něj a jeho rodiny téměř rok. Našla si tam brigádu a k tomu pobírala sociální dávky. Její partner, který byl „hodný jen chvíli“, se válel doma. O pořádnou práci nezavadil a dělal pouze dluhy. Celá jeho rodina byla v exekuci.

Žila v naději, že se její muž postaví za rodinu a zodpovědnost. Opak byl ale pravdou. Vrátila se tedy a rozhodla se změnit život. Kartičky ukazovaly, že se jí naskytne nová práce, dítě nastoupí do školy a ona se seznámí s mužem, který jí nabídne mnohem víc než dosavadní partner. Kartičky poukazovaly i na její talent a duchovní rozvoj – má intuici, tu ale přebíjí touhou po lásce nějakého muže. Nedokáže být sama a v lásce se obětuje. V tom spočívá její osobní prohra.

Viděla jsem, jak ji trápí, že má smůlu na muže, kteří využívají její přehnanou péči a obětavost. Použila jsem proto místo karet papír a tužku. Pokusily jsme se shrnout do čtyř bodů, co je pro ni nejdůležitější. „Co je pro vás důležité?“  zeptala jsem se. „Dítě.“ „Jak to myslíte?“ „Dítě je moje rodina,“ odpověděla. Řekla jsem jí, ať zkusí odpovědět ještě jednou. „Je pro mě důležité dítě,“ opakovala.

Nasměrovala jsem ji tedy. „Dítě už máte, to vám nikdo nevezme,“ a naznačila jí, že na prvním místě je pro ni práce. Zeptala jsem se proč. „Abych se měla dobře,“ řekla. „Ano, ale zkuste to ještě jednou. Proč práce?“ „Mohu něco dokázat.“ „Špatně,“ namítla jsem a dodala: „Práce = peníze. A proč peníze? Abyste uživila dítě a pokryla náklady na bydlení. Jak jednoduché…“

Pak jsem se zeptala, co pro ni bude důležité, až bude mít práci a peníze. „Chlap,“ odvětila. „Špatná volba!“ Směrovala jsem ji, že by se měla přijmout a pracovat na úspěšné práci a pocitu soběstačnosti. „Tím se pro vás změní postoje k situacím, které vás doteď stresovaly,“ nabádala jsem ji.

Za třetí mě zajímalo, co dál pro ni bude důležité. A opět – chlap… „Zase špatně! Zapracujte na svém nitru a sebeúctě a svojí změněnou energií k sobě připoutáte lidi, kteří vám pomohou se zařadit do společnosti. Najdete tak společenské zázemí, jež odpovídá vašemu sebepřijetí. Je nutné se odpoutat od těch, kteří vás využívají. S novými přáteli budete bezprostřednější, ukáží vám na svých koníčcích správný směr či nastavení osobního cíle. Když budete vědět, kam patříte, budete vědět, co od sebe můžete čekat,“ zněla moje rada.

Zeptala jsem se počtvrté, co pro ni bude důležité. Mlčela. „Teď teprve může přijít chlap. A víte proč? Protože máte práci, peníze, uživíte sebe i dítě, neschází vám sebevědomí a víte, co chcete. Dotyčnému můžete nabídnout svoji ženskost a ne jen intimitu, ale i to, co se ukrývá ve vaší duši. Tomu se říká souznění, pro které tady na tomto světě žijeme.“

Nakonec jsem řekla: „Když uděláme pod třetím bodem tlustou čáru, tak to, co je nad ní, vám už nikdo nevezme. To je vaše jistota stejně jako vaše tělo a v ní vaše duše. Co nám zbyde? Jen ten chlap. Vidíte, i když byste o něj přišla, tak to nevadí, protože už umíte hospodařit s tím, co máte.“
Odcházela spokojená a vyrovnaná. Pochopila svůj potenciál a věděla, jak ho uchopit. Tak je to se vším. Když víme, co chceme, a máme ty správné ingredience, tak nikdy nepotřebujeme někoho, abychom život přežili. Potřebujeme jen Sebe, abychom život žili. Že nás ovlivňuje strach? Moje učitelka Irenka mi napsala do deníčku tuto svoji myšlenku: „Strach nebo Láska – vyber si, co budeš žít? Je to na Tobě!“

Přeji i vám, milí čtenáři, ať se rozhodujete pro cokoli, nikdy ne se strachem. Vyberte si to nejčistší, co nám každému bylo dáno – Lásku. S láskou Misabelka.

Monika Misabelka, věštkyně, kartářka a terapeutka
Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH

 Publikoval 11:29

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.