Čvc 302012
 

Byl teplý zářijový večer. Do tmy se nořila asi stovka účastníků esoterického festivalu na Vysočině v Chotěboři. Oheň jasně plál a malé jiskry z něj vylétávaly vysoko nad plameny.

Najednou se rozezněly bubny šamanů, jejichž rezonance libě působila na nervový systém a vykouzlila na našich tvářích úsměvy. Přidala jsem se k bláznům, kteří chtěli okusit a možná i pokořit nebezpečný živel – oheň. Nevím, zda to byla více má zvědavost nebo touha zkusit něco nového, výjimečného a při představě spálených chodidel by se dala tato událost nazvat doslova adrenalinovou.

Stala jsem se součástí rituálu. Ti dva, kteří celý proces vedli, ve mně vzbudili důvěru a tak jsem celkem odevzdaně prošla magickým vykuřováním šalvějí a poté mi jeden z nich nakreslil mezi oči červenou značku. Potom jsem se prošla po červeném cvičném koberci, který simuloval žhavé uhlíky. Následovalo spojení s ostatními v kruku kolem ohně, drželi jsme se za ruce a říkali si indiánské větičky. Snažila jsem se uvolnit, zapomenout na to, co chci udělat, bubny zněly, pocity se ve mne mísily, přestala jsem vnímat lidi kolem, byla jsem tu jen já a moje odhodlání to dokázat.

A bylo to tady! Lopatou nasbírané žhavé uhlí z ohniště a cestička z něj. Měli jsme přecházet jeden za druhým a najednou jsem byla na řadě. Před rozžhavenou, světélkující oranžovou barvou jsem trochu ztuhla, zavřela oči a soustředila se na ten okamžik, až poprvé okusím pocit chůze po žhavém uhlí.

Byla jsem odhodlaná, otevřela oči, zadívala se na horizont a vyrazila. První krok jsem necítila vůbec nic, trochu se lekla a koukla pod nohy, zda nejdu jen po trávě. Nešla… Byla jsem přímo uprostřed toho žhavého nadělení. Panika se mi vkrádala do  myšlenek a začala jsem cítit žár. Ani nevím, jak jsem prošla mezi loučemi, které byly na konci cesty.

V tu chvíli jsem ale věděla, že jsem to dokázala! Nebylo to sice úplně bezbolestné, ale překonala jsem sama sebe. Byla jsem trochu roztrpčena nad tím, že se u mě nedostavila žádná masivní euforie, kterou by tak neotřelý zážitek jistě zasloužil. Pocit pálení neustával a tak jsem se letěla ošetřit. Smyla jsem si nejdřív černotu z chodidel a pak zjistila, že není co ošetřovat…

Na nohách jsem neměla jediný puchýřek! Prostě jsem si to jen myslela, že jsem se spálila. Poznala jsem sama na sobě, jak výjimečné jsou lidské schopnosti. Vůbec nelituji, že jsem se na této akci mohla podílet, ale pochybuji, že si to zase zopakuji. I tak jsem ale vděčná za skvělou atmosféru, kdy se překonávají lidské hranice bolesti. Děkuji všem, kteří akci naplánovali, zorganizovali, a i těm, kteří se jí stejně jako já s respektem zúčastnili.

Hana Bubancová, moderátorka Radia Nira Nymburk
Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH

 Publikoval 9:18

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.