Čvn 152012
 

Kalendář odkrýval datum 8. 11. 2004. Byl to čas mých důležitých změn, čas, kdy jsem se rozhodovala, co dál v osobním životě. V ten čas jsem se právě rozváděla.

Domácí atmosféra byla velmi napjatá, houstlo doslova každé nadechnutí. Neměla jsem si s manželem co říct, už jen otázky na obyčejné věci vzbuzovaly útok. Vše jsem snášela v tichosti ve svém nitru a hledala únik do svého tajemného světa.

Proto jsem se také poprvé seznámila s barvami a malovala svoji duši. Absolvovala jsem kurz automatické kresby. Otevřely se mi další dveře zkoumání mého Já. Intenzivně jsem kreslila celý měsíc. Pod každou náladou, jež převládala, jsem hledala odpovědi v namalovaném obrázku.

Chaos se střídal s plameny ohně, kde se prolévala kalná voda – ano, správně, hodně jsem používala červenou a modrou až šedou barvu. Okraje jsem ale vždy vymalovávala fialkově růžovou. Tyto poslední barvy jsem tenkrát vnímala jako bezpečí a lásku. Od té doby je mám nejraději.

Četla jsem také esoterické knihy, studovala výkladové karty, učila se mluvit s Anděly. Byla jsem tehdy posedlá zjišťovat o sobě, co všechno umím.

Toho večera jsem relaxovala ve vaně a začala se umývat s myšlenkami – děkuji nohám za to, že mě nosíte, děkuji rukám, bez vás bych nic neudělala, děkuji vláskům, dáváte mi krásu a ženskost, děkuji svému tělu jako božímu chrámu, děkuji své kůži, která je sametově hebká, děkuji své tváři, neb utváří mě takovou, jaká jsem a tím přijímám vše, co vidím, slyším a cítím…

Začala jsem si umývat vlasy s myšlenkou – smývám vše staré, aby mohlo přijít nové a čisté tak, aby mě to posílilo a ukázalo správný směr.

Relaxovala jsem. Najednou jsem pocítila závoj klidu a harmonie. Zlaté třpytky se mi rozjasňovaly po celé koupelně. Andělé byly se mnou.

Pozvedla jsem dlaň, dívala se mezi prsty a říkala si, zda-li pak Já vidím svoji auru. Nic jsem neviděla.Zeptala jsem se jinak – chci vidět svoji auru. A najednou jsem viděla bílý obrys všech prstíků na mé dlani. Fascinovalo mě to.

Z koupelny jsem se přesunula do pokoje. Byla jsem vnitřně šťastná, že vidím svoji auru. S manželem jsem spali odděleně, já v dětském pokoji.

Začala jsem si číst knihu Pozemští andělé, kterou mi dala kamarádka. Moje posedlost vědět, kdo jsem, se stupňovala.

Četla jsem zařazení pozemských andělů do skupin a já nebyla nikde. Byla jsem smutná. Na konci knihy jsem zjistila, že patřím do všech těch skupin. Po přečtení jsem tedy opět namalovala své pocity do obrázku.

Byl protkán krásnými vlnkami, vytvářely obláčky naděje, z ležatých osmiček se vymalovaly krásné labutě, a to vše zastřešovalo písmenko „M“ – jako Monika.

Obrázek jsem dala pod polštář a pokoušela se usnout. S myšlenkami na anděly, duchovní učení, a změny, kterými jsem procházela, a konečně na život samotný, jak vše ustojím. Pamatuji si, že už jsem se zabírala do spánku.

V momentě, jako když někdo střelí, jsem pocítila klepání na rameno, ať rychle vstanu. Otočila jsem se a uviděla anděla. Uvědomila jsem si zvláštní „zimu – nezimu“ – příjemné chladivé odejmutí, které hřeje u srdce.

Celý dětský pokoj byl prosvícen modrobílým světlem. Divila jsem se, jak je možné, že je okno pootevřené. Přistoupila jsem k němu a co to vidím… Spoustu andělů, šum křídel byl podobný, jako když se vítr opřel do plátěnných prostěradel. Říkala jsem si: „To není možné, oni mě navštívili!“

Byla jsem nadšená. Chtěla jsem probudit děti, syn spal nahoře na palandě, proto jsem stoupla na postel pod ní, na které jsem spala, abych na něj dosáhla  a co se mi to nestalo… Vznášela jsem se, měla jejich křídla a pro sebe si říkala: „Pane Bože, já lítám!“

Procítila jsem jeden úžas za druhým. Rozzářil mě pohled na postýlku, kde dceru obklopovalo mnoho malých andílků, jemně ji probudili a ona pak s nimi tančila v pokoji.

U okna mě zastavili tři strážní andělé. Dva andělé byli muži a jeden žena. Ta seděla ve velkém křesle a muži stáli vedle ní po jejím boku. Poklekla jsem.Mohla jsem se zeptat na pár otázek.

Ptala jsem se na ochranu dětí, na příchod mých změn, na moje duchovní dary a na to, do jaké skupiny andělů patřím, a konečně na to, kdo je moje rodina.

Na poslední otázku mi neodpověděli. Proto jsem se zeptala, zda jsou oni mou rodinou. Souhlasně pokyvovali. Ptala jsem se na své duchovní dary. Řekli mi, že porostu. Že budu dělat zvláštní věci a že mě budou znát lidé z různých koutů naší republiky.

Zadívala jsem se na anděla, který seděl v křesle. Její tvář byla úžasně krásná. Všimla jsem si třetího oka, které měla nad pravým okem. Bylo zelené. S úžasem jsem bezprostředně vykřikla: „Jé, ty máš zelené třetí oko.“ Musela jsem se tedy zeptat:  „Mám i Já třetí oko?“

Svou andělskou rukou vyjmula své oko a vložila ho doprostřed mého čela. Oddaně jsem držela do chvíle, než jsem uslyšela správné zaklapnutí. Světe div se, klaplo mi to až v krku. V ten moment jako by se vše rozplynulo stejně jako bublinka z bublifuku.

Probrala jsem se díky světlu, jež svítilo z kuchyně. Říkala jsem si: „Vždyť jsem to světlo zhasínala, vím to jistě…“ Sedla jsem si na postel a přemítala, jestli to byl sen nebo skutečnost. Nebyl to sen? Hmm, to je divné. Odešla jsem zhasnout světlo v kuchyni.

Kachličky, které jsou bílé, jsem přitom viděla červeně. Bylo to pro mě silně nepochopitelné. Při mrknutí jsem vnímala pohled do nitra – dýchací trubice, plic, bříška – prostě jsem najednou začala vidět vnitřním zrakem…

Vrátila jsem se zpět do postele a pokoušela se znovu usnout. Celá záležitost s přítomností andělů trvala asi 20 minut. Té noci jsem spala jen dvě hodiny. Následoval zajímavý sen, o němž dnes už psát nebudu.

Z toho všeho jsem další den usoudila, že jsem dostala dar přímo od Andělů – dar třetího oka. Zelená barva znamená dar léčby. Zaklapnutí v krku zase dar hlasu. Ano, mým údělem je léčit hlasem, mluvením. Tento dar si proto střežím jako Oko v hlavě tak, jak nejlépe umím.

Mého strážného Anděla – ženu, jsem pojmenovala Misabelka. Je jasné, že od doby, kdy jsem dar obdržela, se událo mnoho dalších událostí, které mě nasměrovaly jiným směrem, šlo o výzvy, prohry, či přijímání kompromisů. Také ale vím, že nikdy nezapomenu na to chladivé obejmutí, které zahřeje až do nitra mého srdce.

Andělé jsou mojí rodinou a já vím, že je nikdy nezklamu a vždy budu stát na cestě lásky a světla ve jménu spravedlnosti tak, jak to situace vyžaduje.

Blíží se čas Vánoc, čas uvědomování si vlastní rodiny. A pokud máte pocit samoty, tak věřte, že nikdy nejste sami. Andělé jsou bytosti, jež stojí v tichosti při vás a přijímají všechny vaše signály. Nevadí, když je nevidíte, můžete je vnímat i pocitově. Vaši přátelé jsou vašimi pozemskými anděly.

A dar? Není nutné platit velké sumy za věci, které pak ztrácí svůj glanc. Přijměte dar v podobě úsměvu, pohlazení a vlídného slova. Stačí si to jen dovolit a naplníte svůj život neobyčejně obyčejným lidským štěstím.

Přeji vám, ať vaše srdíčko zachytí ty nejkrásnější okamžiky. S láskou a světlem Misabelka

Monika Misabelka, věštkyně, kartářka a terapeutka
Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH

 Publikoval 10:23

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.