Čvn 062012
 

Odvažuji se zaslat Vám svůj příspěvek. Není to nic podivného ani strašidelného, ale je to zázrak. Zázrak lásky. Nejkrásnější svátky v roce jsou svátky vánoční.

Kvůli jejich kouzlu dodržují lidé všechny tradiční rituály a díky jejich poezii jsou ve vánočním čase naměkko i drsňáci. Přiznávám, že tomu tak bylo před lety i v naší rodině, kdy se odehrál tento příběh.

Předvánoční období u nás bylo narušeno smutkem – a přesto samotné Vánoce byly jedny z nejhezčích, jaké jsem kdy prožila. Dnes už je moje neteř Anička vdaná a na tuto dobu, kdy jí bylo devět let, s úsměvem vzpomíná.

Tenkrát jsem s manželem a dvěma syny bydlela v domku společně s jeho rodiči. Stalo se, že náhle zemřela manželova sestra. Byla rozvedená a žila sama s dceruškou ve svém domku.

Z osobních důvodů neslavila Vánoce, a proto Anička taky nikdy neměla stromeček ani dárky. Švagrová naši rodinu ignorovala, protože jsme nechápali její zanícení pro jistou sektu a protože jsme si zachovali přátelství s jejím bývalým manželem.

Ten se po jejich rozvodu odstěhoval, zůstal sám a léta neúspěšně bojoval o setkání s dcerkou alespoň jednou na 14 dní. Žádné soudní rozhodnutí ani jiná opatření švagrovou nepřesvědčily.

Po pohřbu nám Aniččin tatínek oznámil, že si ji rozhodně chce vzít k sobě a vychovávat ji. Věděl však, že její dětská dušička by mohla být další náhlou změnou otřesena.

A tak přišla Anička nejdříve k nám, k dědovi a babičce, aby si pomalu zvykala nejdříve na ty, které občas s maminkou potkávala, ale nesměla se k nim hlásit.

Rozmlouvali jsme s ní a vštěpovali jí, že má taky tatínka, který není lump, jak slýchala od maminky, ale má ji moc rád a chce si ji vzít domů k sobě a starat se o ni.

Zpočátku smutná a zamlklá ráda poslouchala naše vyprávění a bez požádání nám ochotně pomáhala. Zprvu říkala, že udělá všechno, co jí přikážu, ale vysvětlila jsem jí, že my doma neděláme, co kdo přikáže, ale že si pomáháme proto, že se máme rádi.

Přes den byla s babičkou a dědou a když jsem přicházela z práce, stála u branky a vyhlížela, jestli jsem se nezpozdila a už se ptala, co budeme dnes spolu dělat.

Pomalu se blížily Vánoce, s Aničkou jsme pekly cukroví, zdobily perníčky, zpívaly koledy, s klukama stavěli betlém po prababičce. Anička se neustále vyptávala na každou podrobnost Štědrého dne, na který se moc těšila.

Konečně nastal. Už od rána, kdy děti „otloukaly stromečky“ a všichni jsme se jako vždy postili, samozřejmě s mírou, se chvěla nedočkavostí, jestli jí Ježíšek taky něco přinese, když doposud od něj nikdy nic nedostala.

Nemohla se dočkat stromečku a tradiční večeře o devateru jídlech trvala tak dlouho. Až konečně zazvonil Ježíšek a byl stromeček i svíčky a prskavky a dárky. A vedle dárků klečel tatínek na jednom koleni, aby byl Aničce co nejblíž…

Nikdy nezapomenu na ten radostný úžas prvních Vánoc v Aniččiných dětských očích a na slzy štěstí v očích jejího táty, když mu skočila na klín. A taky na moje slzy dojetí, vždyť zase jednou ve spleti lidských vztahů vyhrála Láska!

Bohumila Stárová, čtenářka časopisu VE HVĚZDÁCH, Náchod

Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH

 Publikoval 9:13

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.