Led 192012
 

Už ani nevím, kdy přesně to bylo. Sluníčko se mi opíralo do oken mého dvoupokojového bytu. Přišel v čas. Otevřela jsem dveře a chtěla je hned zavřít. Určitě jste už někdy zažili po otevření šok, který chcete opět za těmi dveřmi zakrýt a v duchu si říkáte: „Pane Bože, co to je?“

Pud sebezáchovy mě ale držel na uzdě a pozvala ho dál. Najednou se ve mně probudila malá dušička a říkala jsem si, jak je cesta přes kuchyň a dětský pokoj dlouhá. Ano, měla jsem poprvé, co vykládám karty, strach. Opatrně jsem se podívala za sebe, zda mi nechce ublížit.

Došli jsme do pokoje, kde vykládám karty a povídám si nejen s Anděly. Posadil se do ratanového křesílka a já stále měla divný pocit strachu. Ani teď nechyběla nádherná hudba Reiki, můj pravidelný rituál a zapalování svíček.

Pokaždé žádám Boha a všechny tam Nahoře o Boží ochranu sebe, klienta i toho, co se má dít. Vždy poprosím své rádce, Anděly, aby dohlíželi na správný chod vyslovených myšlenek a informací pro toho, komu karty vykládám. Vždy žádám, aby bylo vysloveno to, co se vyslovit má a co nemá být odkryto, ať zůstane skryté.

Z mého oltářku, kde mám svíčky, různé sošky andělů a léčivé kameny, odcházím k oknu a zacinkám na zvonkohru nad oknem, aby negativní energie odešla otevřeným oknem a přivolala Anděly, které vidím a slyším.

A právě u okna mi Andělé řekli: „Ničeho se neboj, vše je v pořádku. Ten muž nás potřebuje, skrze Tebe mu máme něco důležitého říct.“

Posadila jsem se naproti a dívala se mu do zajímavé tváře. Muž kolem 50 let, 180 cm, asi 90 kg, tmavé vlasy a oči, hrb na zádech, seděl zkřivený a zíral na mě. Jakmile zamíchal karty, rozložil je na stůl a já mu z nich začala číst.

Asi po čtvrt hodince výkladu mi potvrdil, že se lidé při pohledu na něj odvrací, přítelkyně a její dítě, jež miloval jako svoje vlastní, ho opustili. Má jen kamarádku, která nás zkontaktovala.

Plakal z toho, co slyšel od ženy, kterou nikdy neviděl, která je pro něj úplně cizí a nahlas mu říká, jak vlastně žije. Bědoval nad životem a nenáviděl se. Chtěl se zabít.

Zadívala jsem se do jeho zohavené tváře a řekla mu vše, co jsem měla na jazyku. „Nepřemýšlejte nad sebevraždou, ještě vás čeká láska. Dítě, které nebude vaše, si vás velmi oblíbí a vy zažijete krásné chvíle.“

Po těchto slovech se rozplakal jako malý kluk. Pokračovala jsem. Viděla jsem, co se mu stalo – náhlý náraz do těla. Potvrdil mi, že měl autonehodu. Zároveň se mi před očima zobrazil film jeho minulého života. Bylo mi od Andělů dovoleno mu říci nahlas moji vizi, aby pochopil, proč vypadá tak, jak vypadá.

Někdy v 16. století – měl na sobě černý plášť, bosé nohy, jsem ho viděla léčit lidi, děti, pomáhat chudým, předvídat budoucnost… Lidem, jimž se jeho „Boží služba“ nelíbila, se postarali, aby byl zbit a vyhnán do hlubokých lesů.

Tam přebýval s nenaplněnou životní láskou. Řekla jsem mu: „Máte v sobě léčivou sílu, velmi hlubokou intuici a bezbřehou lásku. Bůh vás miluje, máte se naučit v tomto životě milovat sám sebe.

Proto se vám teď vrací stejné pocity jako v minulém životě – bezmoc, samota, strach, sebelítost, touhu milovat, dávat… Máte moc pohled na sebe samotného změnit. Ptáte se, jak?

Pokuste se jakkoli navazovat kontakty, choďte na procházky, semináře, komunikujte přes internet, dovolte si dopřát malé radosti. Máte šanci něco změnit. Přijímejte se takového, jaký jste, neb jste nádherná láska. Bůh vás miluje.“

Potvrdil mi, že v Boha věří, mluví s ním a že jen Bůh ho tady drží. Čím déle jsem se mu dívala do tváře, tím byl pro mě krásnější. Viděla jsem jeho srdce plné lásky, dětské radosti, něhy a obrovské touhy někoho milovat.

Byl to nádherný muž, který uměl milovat stejně tak, jak miluje Bůh. Ano, pocítila jsem nádherný závoj bezpodmínečné lásky. Byl to muž, který vinou autonehody vypadal jako zrůda, jak se sám během terapie několikrát nazval.

Zavíral oči tak, že se jedno oční víčko zavřelo dolů a to druhé současně nahoru. Jeho tvář byla velmi zkřivená. Polovina se táhla dolů, druhá nahoru v posunu asi o 5 cm. Ústa otevíral jen malým koutkem. Vlasy měl jakoby ohořelé, kudrnaté, prostě zvláštní.

Na konci terapie mi zaplatil víc, než měl. Moc mi děkoval: „Chtěl jsem se zabít, teď mám díky vám chuť žít.“ Asi po půl roce se ke mně objednala jeho jediná kamarádka. Připomněla mi ho. Řekla, že si píše přes internet s přítelkyní a těší se ze společných návštěv.

Od té doby jsem změnila pohled na lidičky. Dnes už si je očima svlékám a vidím je takové, jací doopravdy jsou. Skutečnou krásu totiž vidíme jen srdcem. To vše díky mému Nejkrásnějšímu klientovi, na kterého nikdy nezapomenu.

Monika Misabelka, věštkyně, kartářka a autorka dotykového výkladu
Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH

 Publikoval v 10.19

Je nám líto, ale formulář pro přidávání komentářů je momentálně uzavřen.